Tady se demokracie 30 let jen předstírala. Režisér a umělec vydal drtivou zprávu o době po roce 1989. Zlodějiny, prodaní politici, vysávání státu... A to, co nás čeká
„Zastupování, skutečné, je klíčem. Ptejte se svého politika, co pro vás dělá.“ I tato slova zaznívají od režiséra Davida Martinka v jeho analýze s názvem 2019, kterou poskytl ParlamentnímListům.cz. Hovoří o prohře politického stylu, který skoro třicet let předstíral budování demokracie podle západních norem. Popisuje současný proces změny české politiky a vytvoření prostředí tvrdé politické soutěže, které se odehrává na půdorysu nejvýznamnější transformace společnosti za posledních padesát let. Čtvrtá průmyslová revoluce totiž zásadně mění pravidla. „Odvíjí se další klíčový zápas o technologický předstih, který kapitalismus spoludefinuje jako systém. Kdo v něm vyhraje, získá minimálně podíl na spolurozhodování o podobě planety.“ Vysvětluje i to, proč by měli mít u nás zaměstnanci průměrný plat kolem 50 tisíc měsíčně. Nejde ale jen o bilancování nebo vizi, Martinek jasně říká, s čím začít tady a teď.
Rok 2018 přinesl reálnou politickou konkurenci.
Malý krok pro zdejší systém, ale důležitý.
Existuje pravidlo, podle kterého si prohrávající strana odmítne připustit porážku do takové míry a do takové doby, než je schopna obnovit vlastní síly a začít vést nový zápas. Rok 2018 můžeme označit rokem rozsáhlé prohry polistopadových stran, prohry o politické vedení země i politického stylu, který v Česku skoro třicet let předstíral budování demokracie podle západních norem. A který ve skutečnosti vytvořil jen jakousi iluzorní verzi demokratického systému šitého na míru zdejším klientelistickým strukturám; za souběžného a tvrdého vytěžování společnosti.
Zatímco zdejší konzervativní či liberální kruhy, média a představitelé kultury po prohraných volbách vytrubovali bezmála konec demokracie v Česku, demokracie samotná pádem polistopadových stran neutrpěla.
Je tomu přesně naopak.
Polistopadová moc poprvé od revoluce získala vážného a silného konkurenta, vyzyvatele, který rovnou vyhrál volby. A za výrazného přispění prezidenta, svobodným rozhodnutím podstatné části členské základny sociálních demokratů a za podpory komunistů sestavil i funkční vládu. V logice politiky se tak narodil důležitý fenomén, který je v západních demokraciích naprosto běžný. Tvrdá politická soutěž. A skutečná politická konkurence.
Fotogalerie: - Vyklízení Kliniky
Zlomový moment v logice politických změn
Historie a vývoj společností se odehrává prostřednictvím zlomových okamžiků, klíčových politických střetů a situací, pro které platí, že jejich vyznění obvykle na delší dobu určí chod celé společnosti. V danou chvíli si dopad zlomových okamžiků nemusí většinová společnost vůbec uvědomit a jejich skutečný dopad se projeví až s odstupem času.
Platí, že pokud se česká politika vydala cestou tvrdé politické konkurence, obvyklé pro demokratické systémy, získá zdejší společnost to, co od listopadu 1989 postrádala. Zastoupení na základě skutečných potřeb elektorátu, kdy politici budou muset podstatně více přihlížet ke skutečným zájmům zastupovaných voličů. A tedy dříve či později i strany, které se dosud vznášely na nedefinovaném obláčku neoliberálních dogmat, budou muset sestoupit až na úroveň potřeb a myšlení konkrétních voličských skupin a nabídnout jim řešení jejich potřeb.
Jinak jednoduše v politické konkurenci neuspějí.
O to cennější je řada prohlášení představitelů dnes opoziční politiky, že musejí ANO a Andreje Babiše, coby nového představitele vládní politiky, jednoduše porazit ve volbách. Nikoliv sérií mediálních eventů, nátlaku, skandalizování a pronásledování prostřednictvím vlivu v institucích, jako tomu bylo dosud.
Těchto lidí je potřeba si vážit.
Potřebujeme jak silnou a schopnou vládu, tak i silnou a schopnou opozici.
Chybí důsledně kritický pohled na polistopadovou historii
Jak tedy pokračovat po volbách?
Je potřeba umět pochopit, že po roce 1989 se u moci postupně etablovaly strany, které si sice daly do vývěsky demokratický systém, systém budování demokratických institucí, konzervativní hodnoty po vzoru Margaret Thatcherové a liberální hodnoty po vzoru Ronalda Reagana. Ale ve skutečnosti vytvořily stav, který je pouhou nápodobou britského, amerického nebo německého systému západní demokracie.
Systém západní demokracie se utvářel prostřednictvím řady zlomových okamžiků a situací zhruba 400 let. V každé zemi západního světa poněkud jiným způsobem.
Jestliže za počátek demokracie můžeme považovat britskou slavnou revoluci, omezující moc anglického krále ve prospěch parlamentu, pak vývoj západní demokracie se po staletí odehrával jako zápasy mezi monarchy a silnými majetkovými elitami, souboji mezi týmiž elitami a vzmáhající se třídou pozemkových vlastníků a obchodníků. A později, s nástupem industrializace, jako tvrdé střety mezi elitami a moderními třídami průmyslového proletariátu, středních tříd a venkovských zemědělských tříd. Pokaždé to byl tvrdý zápas, a ne žádná selanka.
Samotná demokracie, jak ji vnímáme dnes, v podobě demokratických států a systému založeného na všeobecném volebním právu, pravidelných a tajných volbách, vládě práva, nezávislých soudech, správě státu prostřednictvím nezávislých institucí, svobodě slova a svobodě médií, je stará teprve zhruba 150 let.
Je výsledkem obrovského množství silných střetů, kauzálních zlomových okamžiků a jejich interpretace a prosazení, například v postkomunistické zemi, jsou přímo odvislé od kvality lídrů politického života. A také znalostí procesu vývoje demokracie samotným obyvatelstvem.
Ani jedno není pro Českou republiku, ale i další postkomunistické země typické a pravdou.
Manuál k demokracii
Pravda je, že občané po roce 1989 jaksi nedostali korektní manuál, který by demokracii jako systém dokázal detailně popsat a pojmenovat. V historických konsekvencích včetně chybných cest, zvratů a situací, které k demokracii nezbytně patří. Platí, že po 40 let se tady lidem vtloukaly do hlavy historie a principy dělnických hnutí a komunistických ideálů a Západ byl líčen jako semeniště zla. Po revoluci tomu bylo přesně naopak. Jenže cesta ode zdi ke zdi, od jednoho extrému ke druhému je špatná. Proces vývoje liberálních demokracií je třeba umět chápat.
Vždyť kdo dnes důvěrně a s detailní znalostí okomentuje rozdíly mezi pojetím amerického, britského, francouzského a například řeckého nebo italského systému. Jde o různé systémy, které se různě vytvářely a mají poměrně značné rozdíly. Občané se museli nutně spolehnout na výklady zdejších politických elit anebo politických komentátorů, ale skutečností je, že detailně systém západní liberální demokracie v jejích různých podobách neznají často ani samotní politici. Podle toho také vypadá i praxe.
Pokud by čeští politici stejně jako občané znali systém západní demokracie dlouhodobě a důvěrně, okamžitě by ve volbách 2017 pochopili, že jde o moment střídání moci. Znali by roli vyzyvatele a okamžitě by identifikovali, proč vlastně strany polistopadové moci během voleb sjednotily postup do jednotného bloku. Aby takto flagrantně pojmenovaly fakt, že ve skutečnosti českou politiku do roku 2018 tvořil jen jeden blok politiky už před volbami. Že strany poskytovaly pouhou iluzi politického soupeření pomocí marketingových diferencí a aktivit. A také že cílem jejich kampaně byl nástup nového, silného konkurenta zastavit nebo alespoň silně omezit.
Nutno přiznat, že samotné polistopadové strany naprosto fatálně neodhadly situaci. Ilustruje to stav, kdy nejsilnější pravicová konzervativní strana šla do klíčových voleb 2017 s infantilním heslem „Jdeme na Západ“. Na jaký přesně?
Chceme tady vytvořit a mít klientelistický systém Spojených států, kde volební výsledek mezi dvěma nejvýznamnějšími bloky znamená výměnu kádrů v institucích na základě politického klíče namísto znalostí a odbornosti? Kde exekutivu vykonává soudní systém namísto vlády? Kde Kongres je více kolbištěm lobbistů než zákonodárnou institucí? Kde elity nominálních reprezentantů moci vznikají pod neskrývanou patronáží, kterým přístup k moci umožňují astronomické zdroje a vliv jednoho procenta nejbohatších lidí? Nebo tady budujeme německý systém širokých koalic zděděných od Adenauera a institucionální systém budovaný už od Bismarcka? Ve kterém mají nejpodstatnější vliv nakonec průmyslové koncerny? Britský systém zahrnující dědičná práva monarchy a lordů s dědičnými tituly? Nebo nám jde spíše o řecký systém institucí s rozvětvenou a dysfunkční strukturou, která slouží úředníkům spíše jako zdroj pravidelné apanáže, nádavkem k soukromému podnikání než k výkonu státní služby?
Těžko říct.
Nejméně dva skuteční konkurenti a rovnováha sil
Ke skutečné demokracii je potřeba navzájem se vyvažujících sil opatřených zhruba stejnou silou, zastupujících konkrétní zájmy konkrétních skupin obyvatel. Kdy jsou například zájmy velkých vlastníků, velkoprůmyslníků, podnikatelských a technologických elit, majitelů těžebních společností a správců surovin nebo dědičných elit vyvažovány stranami, které úspěšně a silně hájí postavení a zájmy nižších a řekněme rovnou, vytěžovaných tříd.
U nás žádné elity, které by po revoluci bylo nutné zastupovat, jednoduše nebyly. Žádní dědiční lordové, miliardáři ovládající rozsáhlé průmyslové nebo hospodářské celky v roce 1989 neexistovaly. Přesto se zde upřednostnila jakási prapodivná směs neoliberalismu a konzervativismu, která má pro zdejší podmínky jen malé opodstatnění. A například v Británii konzervativci a liberálové představují konkurenční proudy politiky.
Jestliže na Západě, kupříkladu v Británii, Konzervativní strana zastupuje tradiční hodnoty společnosti a hájí tradiční role institucí, zájmy vyšších středních tříd až po dědičné lordy, tak koho dnes přesně zastupuje ODS coby nominálně konzervativní strana? Stovku zdejších miliardářů? Zájmy a příjmy západních koncernů? Zájmy evropské byrokracie? Nebo zájmy zdejších podnikatelských kruhů? Nebo jde ODS o liberální politiku, kde osou politiky je rozšiřování osobních svobod, což s sebou nese oproti konzervativcům naopak inovační aktivitu? Je v tom zvláštní rozpor.
Koho vlastně zastupují zdejší politické strany?
Tou podstatnou otázkou tedy je, koho vlastně polistopadové politické partaje zastupovaly. Čí zájmy hájily ve formě tvrdého zápasu o naplnění potřeb svých voličů.
Popravdě, polistopadové strany hájily všechny, a ve skutečnosti nikoho. A nikoho také nezastupovaly.
Jestliže například ODS byla tahounem politických změn a přirozeně k ní po revoluci inklinovaly nově vznikající podnikatelské a střední vrstvy, postupem času tento její potenciální elektorát, díky politice ODS a jejím strašidelným skandálům, od strany odešel.
A stejně tak ČSSD jako levicová protiváha moci měla zastupovat zájmy širokých vytěžovaných tříd, hájit jejich postavení, platy, naplňovat potřebu uznání a zkvalitňovat a zlepšovat jejich život. Po odstavení Zemana namísto péče o vlastní elektorát se stala široce rozkročeným uskupením hledajícím stále nové a nové voliče mezi aktivními vrstvami městských středních tříd a na svůj tradiční elektorát postupně rezignovala.
Lze namítnout, že pravolevý standard střídání politik je minulostí.
Ano, je to tak. Tahle doba porodí a etabluje nové třídy. Někdejší zápasy nabudou nových podob.
Ale princip zastupování skutečných lidí a skutečných zájmů zůstane.
Proč Češi neřeší kvalitu svého politického zastupování?
To je možná důležitá otázka.
Čeští voliči si patrně stále neuvědomují, že mají právo být někým účinně zastupováni. Že je to jejich největší a nejsilnější zbraň v boji o vlastní platy, důchody, postavení a budoucnost.
Že si mezi politiky mají hledat a podporovat ty, kteří jim nabídnou účinné řešení jejich problémů.
Je to zvláštní stav. Češi odevzdávají své hlasy lidem, kteří jim úspěšně nutí koncepty identitárních politik, omezují jejich peněženky programy „utahování opasků“ a nutí je demonstrovat proti domnělým vnitřním nepřátelům, kteří se snaží například prosadit přímou volbu politiků a také jejich případnou přímou a okamžitou odvolatelnost. Nebo větší a transparentní kontrolu veřejných zakázek. Pro pár příkladů za všechny.
Namísto toho, aby se Češi soustředili na to, co je opravdu trápí, co potřebují, a tuto svou potřebu dali velmi hlasitě najevo, Češi nadávají na Facebooku, a to nestačí.
Zde se organizují demonstrace na podporu přesně těch politiků, kteří celý život zasvětili vytváření podmínek pro trvalé a plošné vytěžování populace. Nízké platy, montovny, nízké důchody.
Proč například těch 800 tisíc lidí, kteří jsou stiženi exekucemi a v podstatě extraktivním až kriminálním zákonem, nedemonstruje obden před Úřadem vlády a Parlamentem? Tady by demonstrace dávaly smysl.
Máme v tomhle ohledu hodně společného s Itálií a Řeckem. Jak Itálie i Řecko, tak i my jsme byli po staletí ovládáni prostřednictvím vzdálených vlád a cizích elit. Stát jako by nám nikdy nepatřil. Tak pohlížíme i na vlastní politické zástupce jako zástupce vzdálených elit a zájmů.
Možná je čas si uvědomit, že lidé, kteří sedí ve vládách, na ministerstvech, na úřadech nejsou c.k. úředníci rakouské monarchie, Němci, spravující zemi z Berlína, Sověti a jejich zdejší rudí satrapové, ale naši vlastní lidé. Které jsme si tam sami navolili a které, pokud nefungují, jak mají, tak je možné z těch úřadů v zásadě vcelku jednoduše vyhodit.
Zastupování, skutečné, je klíčem. Ptejte se svého politika, co pro vás dělá.
Vývoj patrně nelze přeskočit
Zlepšení postavení středních a pracujících tříd vytváří stabilnější demokracii. Co je na tom k nepochopení?
Zatímco na Západě probíhaly zápasy o postavení zastupovaných tříd po staletí, česká politika se pokusila jen okopírovat fungující západní modely. Výsledkem této snahy byl nakonec stav, kdy politické strany zastupovaly všechny, a zároveň nikoho. Tedy ve skutečnosti zastupovaly jen samy sebe. A své vlastní specifické zájmy.
Pak tady ovšem nebyla a není demokracie. Ale vláda nedefinovaných, úzkých skupin lidí, motajících se kolem politiky, která si po volebním klání mezi sebou suše rozdělila posty. A věnovala se, nikým a ničím nekontrolována a nerušena, uplatňování vlastních zájmů.
Takovému stavu se, tuším, říká oligarchie.
Budování německé demokracie po válce
V řadě evropských západních zemí, například v Německu, někdejší zápasy o postavení středních tříd nebo postavení dělníků dospěly k funkční formě celospolečenského konsenzu. Po roce 1945 země přejala demokratický systém hodnot (myšleno Spolková republika Německa) a začala rozbombardované a totálně zničené Německo budovat odznovu. Na základě dobře fungujících institucí.
Jestliže u nás probíhaly industrializace a kolektivizace podle sovětských vzorů a soukromé podnikání bylo vymýceno, na druhé straně hranic Adenauer naordinoval podnikům až 80% daně a progres, který po válce nastal, šel ruku v ruce s politikou řízenou v hranicích sociálního smíru. A pečlivě budovaného společenského a sociálního konsenzu.
Podpory růstu jak německých středních tříd, tak i podpory pracujících. Tak jak postupně německá ekonomika rostla a bohatla, podnikové daně se snižovaly, zároveň jak bohatly a rostly i střední třídy i třídy pracujících.
Německo nebudovalo sociální stát, budovalo prosperující ekonomiku postavenou na bezchybném a pečlivě seřízeném chodu institucí, soudů, podniků. Ale politiky dobře chápaly, že oporou systému jsou silné a početné střední vrstvy a saturované třídy pracujících.
Výsledkem je dnešní Německo, průmyslová velmoc se stabilním ekonomickým i sociálním prostředím. Ve které si vzhledem k nepopiratelnému národnímu bohatství může politika hledat nová témata, například v podobě identitární politiky, okázalé podpory menšin, podpory masové imigrace a podobné věci. Tato politika je ale přímo odvislá od stability a prosperity společnosti a je charakteristická pro skutečně až bohaté a stabilní společnosti.
A abychom si německý systém nemalovali v růžových barvách. Odvrácenou stranou je vliv a moc průmyslových koncernů. Jak v německé, tak nutně i evropské politice. A také platí, že podobný model, jako uplatnil Adenauer, bylo možné nastavit a použít jen po válce. Dnes, v podmínkách globalizace, mají vlády ohledně vysokých korporátních daní podstatně svázanější ruce.
Politika konsenzu s postavením pracujících a středních tříd
Pro Česko a další postkomunistické země nic podobného jako politika konsenzu v potřebě budování státu neplatí.
Naopak. Česká politika se po revoluci vydala cestou liberalizace, privatizace, deregulací.
Privatizace byla samozřejmě potřebná. Ale naučila zdejší politickou reprezentaci vyprodávat státní majetek a být v tom dobrý. Jakmile naučíte vlastní instituce vyprodávat stát, a nikoliv stát budovat, budou v tom politické strany pokračovat i poté, co původní tvůrci systému řeknou stop. Po odstavení jak Klause, tak i Zemana coby tvůrce intencí polistopadových politik politické strany jednoduše pokračovaly ve vyhledávání dalších příležitostí, kterými by realizovaly obchody, na jaké byly zvyklé v devadesátých letech.
Proto příkladně pandury, zpackané zákony o solární energii a obnovitelných zdrojích, kauzy typu Opencard, IZIP, proto církevní restituce, obří megatunel OKD nebo jeden z nejpříšernějších zákonů obecně, zákon o exekucích.
Česko se nezbavilo temného ducha liberalizace, privatizace a deregulace z devadesátých let. Procesem privatizace výprodej státu neskončil. Naopak, pokračoval ve skryté formě.
Možnost prodat, pronajmout nebo poskytnout veřejný prostor zájmům kohokoliv, kdo si o něj řekne, ale mají ve skutečnosti jen strany, které nemají politickou konkurenci.
Pokud existuje politická konkurence, podobné věci nemají šanci vůbec projít.
Druhou rovinou je stav, v jakém jsou pracující třídy a střední třídy.
Samozřejmě pokud je politická reprezentace zaměstnána lovem příležitostí, jak beztrestně vyprodat další kus eráru, nemá čas ani energii budovat sociální konsenzus.
Výsledkem je stav, který se ani po volbách prozatím nezměnil. Češi dál pracují za nízké platy, často v montovnách, které patří zahraničním koncernům. V zemi je aktuálně nízká nezaměstnanost, což je skvělé, ale průměrné platy podle OECD jsou na jedné třetině západních platů. V zemi je přes 800 tisíc lidí stižených exekucemi, přes 1,2 milionu lidí žije na hranici existenčního minima. Důchody se často pohybují na hranici prostého přežití.
Až teprve v posledních dvou letech se díky aktivnímu postupu odborů vedených Josefem Středulou podařilo prolomit omertu ohledně platových podmínek pracujících. A vláda Andreje Babiše po volbách prakticky okamžitě zvedla jak platy státních zaměstnanců, minimální mzdu, tak i důchody. Nevýrazně, ale přece.
Platy jako indikátor stavu společnosti
Podstatu politiky nelze zredukovat na otázku platů. Ale použijeme-li platová srovnání se západní Evropou, vyjeví se rozpor mezi proklamacemi o budování státu a realitou vcelku zřetelně.
Srovnejme si, a nechoďme daleko, stačí opět do sousedního Německa.
Německé pracující velmi účinně hájí a zastupují německé odbory, které s postupem času a za souběžného tvrdého vyjednávání se šéfy průmyslových koncernů dospěly do podoby, kdy německé mzdy v průměru odpovídají zhruba částce 80 tisícům korun. Pracovní týden zaměstnanců pod IG Metall je čtyřdenní a firmy jsou povinny matkám na mateřské platit plnou náhradu mzdy jako podporu rodin zaměstnanců.
Podobný konsenzus je pro západní společnosti nutný. A pro českou společnost přímo životně důležitý. Nehledejme v tom žádný návrat k socialismu.
Je potřeba se vymanit ze schémat, která tady vznikla v devadesátých letech, po Klausově šokové terapii a požadavcích na „utahování opasků“. A vytvořit mnohem stabilnější systém, který respektuje práva, potřeby i požadavky středních a pracujících tříd.
Je třeba pochopit, že teprve stabilně vydělávající třídy pracujících a stabilně prosperující příslušníci středních tříd postupně mohou vytvořit vytouženou limitní skupinu obyvatel a voličů, která ve snaze uhájit své svobody a statky plně podporuje demokratické instituty a demokratické politické strany ve volebních kláních. A nikoliv nedefinovatelné politické alternativy, které přicházejí na řadu vždy, když politické strany ve své práci selžou.
Což je přesně případ České republiky. A ANO a Andreje Babiše coby vítěze voleb s alternativním hnutím a alternativním programem i alternativní politickou strukturou.
A nakonec je to dobře. Vysvětlíme si proč.
Za kolik a proč
Abychom nechodili kolem horké kaše, řekněme si rovnou, že průměrný plat zaměstnaců v České republice by měl být kolem 50 tisíc měsíčně. Průměrný, nikoliv maximální.
To znamená plat pro běžného zaměstnance, asistenta, mladšího konstruktéra, produkční, operátora CNC, marketingového specialisty, prodavače nebo kuchařky.
I při této částce si ekonomika zachová statut levnější destinace v rámci globální průmyslové výroby, který může v konkurenčním prostředí ekonomik doprovodit výhodami rozsáhlé adaptace na západní normy a postupy. Například schopností dodávat kvalitní a certifikovanou produkci. Česko by mělo být schopné poskytovat globálním odběratelům výhodu digitalizované, robotizované a automatizované výroby.
Ale. To platí pouze za předpokladu, že české podniky se podaří velmi rychle modernizovat. Automatizovat, robotizovat, digitalizovat. Za plné podpory, subvencí, dotací ze strany státu, směřovaných na technologickou inovaci produkce. Za plné podpory státu pro státní instituce typu CzechInvest, CzechTrade, Hospodářská komora, podpory inovačních center, podpory vědeckých a výzkumných ústavů, kreativních, designérských a konstrukčních kanceláří. S cílem dosáhnout skutečného, prokazatelného a měřitelného propojení mezi institucemi, vědou, designem a výrobními podniky.
Pokud tohle nenastane, bude otázkou, jakou roli budou v budoucnu vlastně česká ekonomika a česká průmyslová produkce ve světě mít. Montovny jsou na ústupu. Nahradí je robotizovaná produkce, a to v horizontu několika let.
Důchody a podpory v nezaměstnanosti
Jestliže platy jako signální parametr provozu ekonomiky odpovídají zhruba polovině až třetině západních norem, za stejnou práci a prakticky stejný výkon zaměstnanců, důchody a podpory v nezaměstnanosti jsou na tom mnohem hůř.
Je potřeba umět pochopit, že minimální důchody a minimální podpory v nezaměstnanosti odkazují lidi v těchto životních situacích k nedůstojnému přežívání. A to není do budoucna ani možné, ani žádoucí.
Při každém pokusu o zvyšování důchodů nebo podpor se ozve poděšený jekot ze strany liberálů i konzervativců s poukazem na rostoucí mandatorní výdaje státu. Je to stará písnička.
Před dvěma sty lety konzervativní vládnoucí strany tvrdě hájily dětskou práci a zaklínaly se pádem britského podnikatelského sektoru, pokud bude z výroby odstraněna práce dětí. Za slušný konsenzus se považovalo, když desetileté dítě odpracovalo v továrně 4,5 hodiny denně za minimální mzdu. Před sto lety se konzervativci zaklínali při představě, že by mohli špinaví a nevzdělaní dělníci z továren mít volební právo bez příslušného majetkového cenzu. Takže se běžně navrhovalo, že volební hlas dělníka bude mít jen třetinovou hodnotu proti hodnotě hlasu bohatého pozemkového vlastníka.
Lze uznat argument, že pokud se k moci dostane ryze populistická vláda bez schopnosti reálně vyhodnotit reálné podmínky ekonomiky a začne bezhlavě rozdávat peníze, vcelku rychle přivede ekonomiku na buben. Podobné procesy je možné odpozorovat a zdokumentovat v zemích Latinské Ameriky.
Na druhou stranu zde hovoříme o pozvolném, avšak setrvalém a cíleném vzestupu životní úrovně pracujících a středních tříd a stejně tak i důchodců v horizontu dvou volebních období.
Jestliže platy měly dnes být v průměru na částce 50 tisíc, pak důchody či podpora v nezaměstnanosti by měly být v úrovni 20 tisíc v dnešních cenách. Pro důchodce je tato úroveň příjmů dostatečná z hlediska zabezpečení základních sociálních potřeb a především důstojné úrovně života. Pro nezaměstnané představuje běžná padesátitisícová úroveň platů dostatečný rozdíl, dostatečnou motivaci k tomu hledat si práci. Zároveň je nízká úroveň podpor neodkazuje do role vyvrženců a sociálních případů na okraji společnosti. Samotné vyplácení podpory by mělo být vázáno například na podmínku účinného hledání práce, případně absolvování rekvalifikace po šesti měsících neúspěšného hledání práce, jejíž náklady by hradil z podstatné části stát. Podpory v nezaměstnanosti by měly trvat nejméně rok, ne půl roku, jako je tomu nyní.
Nicméně stát by měl důsledně trvat na sjednocení praxe poskytování podpor a lidem, kteří se účinně a dlouhodobě vyhýbají práci, podpory soudní cestou odebrat.
Důležitým parametrem, kterým může vláda ovlivnit stav mezd, je nastavení minimálních mezd. Zde panují podobné rozdíly mezi západními ekonomikami a Českem. Minimální mzda by měla být stanovena na 30 tisíc korun. Jestliže rozdíl mezi podporou a minimální mzdou je podněcující pro práci, smyslem minimální mzdy by mělo být omezení tvrdého vytěžování především ze strany montoven, šedé ekonomiky a zón, které jsou nedostatečně vybaveny kapacitou pracovních příležitostí. Podnikatelům a zaměstnancům by měla dát možnost používat kratší, nicméně dobře placené úvazky, které by vedly k větší efektivitě ve vzájemných vztazích. A především k větší produktivitě.
Pro nás mohou být podobné poměry a částky nepředstavitelné. Ale ve skutečnosti západní ekonomiky dávno dospěly k podobným platovým nastavením dávno a toto nastavení je jedním z důvodů, proč západní ekonomiky trvale prosperují.
Tento proces je potřeba realizovat v horizontu pěti až osmi let.
Je dobře, že ANO s nápravou poměrů začalo prakticky okamžitě po převzetí moci.
Přicházejí robotizace, automatizace, digitalizace. Změny
V tuto chvíli panuje v České republice díkybohu nízká nezaměstnanost.
Ale situace se s nastupující a nutnou optimalizací výroby, plnou automatizací a robotizací rychle změní. Studie WTO mluví až o 47 % ze skupiny všech pracovních míst, které projdou razantní proměnou. Za tímto eufemismem se skrývá fakt, že robotizace a automatizace přinese na jednu stranu rozsáhlé příležitosti pro tvořivé třídy, technologické firmy, programátory a řadu moderních oborů, ale zároveň do značné míry zredukuje počet a potřebu pracovních míst.
Lidem, kteří přijdou o práci, bude potřeba poskytnout obrovskou podporu. V podobě stabilních příjmů, možností vzdělání, rekvalifikací, udržitelných podmínek života.
V opačném případě se stát dostane do spirály neúspěchu, trvalé recese, s demotivovanou populací odkázanou na šedou ekonomiku a paralelní struktury a výsledkem bude tak jako tak podpora nedemokratických stran, chaos a bída. Přesně to, co se stalo Výmarské republice.
Stejné tak je tomu i s důchody. Lidé, kteří odpracovali pro společnost valnou část svého produktivního života, musejí být na stáří dobře zabezpečeni. Ve skutečnosti jsou důchodci, nikým nebráněni a nikým nezastupováni, odkázaní na velmi nízké důchody, kde průměrná sazba je 12 tisíc. Jak za tuto částku zaplatit byt, energie, potraviny, si lze představit jen s obtížemi. Ale je to realita. Pokud nájem bytu, řekněme 1 + 1, stojí 7 000 měsíčně, pak po odečtení dalších poplatků důchodci zbude denní částka mezi 150–230 Kč. Což vystačí jen na jídlo.
Do předdůchodového věku se pomalu začínají dostávat silné populační ročníky z let 1969–1975. Jsem zvědavý, jak budou tyto ročníky hájit konzervativní a liberální postoje, až nebudou moci sedět v redakcích, kancelářích manažerů firem nebo skotačit v neziskovkách, odkud je vytlačí mladší a agilnější ročníky. A namísto kvalitních platů a štědré péče zahraničních firem budou odkázány na státní důchody v dnešních cenách. Pak patrně, s obrovským zpožděním, začnou horovat pro stabilní sociální systémy a přerozdělování. Pak ovšem už bude poněkud pozdě, že.