JUDr. Bc. Norbert Naxera: Úvaha o úpadku evropské levice a jeho příčinách.
Nedávné evropské volby, ve kterých ČSSD poprvé v dějinách České republiky nepřekročila pětiprocentní hranici, a rovněž komunisté utrpěli ztráty, potvrdily trend patrný už více než deset let o úpadku a levice v České republice. Pokud by se jednalo jen o záležitost České republiky, tak by se dalo snadno říci, že je to vina neschopného vedení jak ČSSD, tak KSČM, ale on to není proces probíhající jen v České republice, ale v celé Evropě. V době, kdy ČR vstupovala do Evropské unie, ve většině evropských zemí vládly sociálnědemokratické vlády, zatímco dnes už v skoro žádné zemi. Během 15 let došlo k naprostému rozvratu sociálnědemokratických, socialistických a obecně levicových stran v celé Evropě a ztrátě jejich politického vlivu, což nemá v dějinách obdoby.
Tento proces je třeba podrobně analyzovat, proto se o to pokusím. Budu se snažit být ve své analýze naprosto objektivní a popisovat události bez ovlivnění vlastními politickými názory. Pokud chceme situaci pochopit, musíme jít hluboko do historie, až do doby, kdy se původně jednotné dělnické hnutí rozdělilo na sociálně demokratickou a komunistickou část. K tomu nedošlo v roce 1917, to bylo jen vyvrcholení procesu, ale již o tři roky dříve. V roce 1914 o během takzvané červencové krize po zastřelení rakouského arcivévody Ferdinanda v Sarajevu, kdy Rakousko a Německo začaly Srbsku a posléze i dalším zemím vyhrožovat válkou, se ve Švýcarsku sešli zástupci všech socialistických stran z celé Evropy a přijali heslo „válku válce“, slíbili, že použijí veškerý svůj politický vliv od hlasování v parlamentu přes stávky, aby válce zabránili. Během pouhých několika dní se postoj německých a rakouských sociálních demokratů zásadně změnil a nejen že nebojovali proti válce, ale naopak aktivně pomáhali válečnou mašinérii uvést do chodu. Je ovšem pravda, že alespoň v Německu to bylo v souladu s názorem veřejnosti, protože většina lidí válku chtěla. Lenin tehdy prohlásil: „už nejsem sociální demokrat, jsem komunista“ a jeho příkladu následovaly tisíce dalších, proto již v průběhu první světové války se dělnické hnutí rozděluje na dvě frakce, rozdíl mezi nimi byl jednoduchý, ti co byli pro válku, byli sociální demokraté, ti co byli proti válce byli komunisté. Zpočátku bylo sociálních demokratů daleko více, avšak s tím, jak se válka prodlužovala a odpor obyvatelstvo válčících států proti válce vzrůstal, vzrůstala také síla komunistů a ti využili zhroucení carského Ruska a 7. listopadu 1917 se dostali k moci v největší zemi světa. Následujících několik let můžeme přeskočit, protože pro účely této analýzy nejsou rozhodující, a podívejme se na situaci zhruba v letech 1922 až 1926 kdy v Světském svazu probíhal mocenský boj mezi stalinisty a trockisty. Od roku 1922 byl Lenin vážně nemocen a ve straně se rozjel tvrdý boj o jeho nástupnictví. Nebyl to jen boj o „koryta“, jak jej známe dnes, ale o zásadní ideologický boj, který měl rozhodnout o budoucím směřování strany a celé. V té době sovětští bolševici porazili bělogvardějce podporované Anglií, Francií, USA a dalšími zeměmi, avšak na druhou stranu i přes toto významné vítězství, se jim nepodařilo rozšířit revoluci do jiných zemí. Pokusy o komunistické povstání v Německu i jinde byly potlačeny místní buržoazií. Proto tedy bolševici řešili co dál. Nejbližší Leninovi spolupracovníci a možní nástupci J. V. Stalin a L. D. Trockij na to měli zcela opačný názor.
Stalin tvrdil, že za situace, kdy světová revoluce zatím nevypukla, a došlo k, jak se tehdy říkalo, dočasné stabilizaci kapitalismu, je třeba se alespoň dočasně smířit s tím, že Sovětský svaz bude po určité období jediná socialistická země na světě, když nepočítáme Mongolsko, což byl v podstatě ruský protektorát, a že tedy země bude v kapitalistickém obklíčení. Nepřátelské kapitalistické státy měly dohromady mnohem větší lidské a materiální zdroje. Sovětský svaz sice tvořil šestinu světa, ale zbylých pět šestin světa ovládaly kapitalistické mocnosti, za této situace bylo naprosto nezbytné vybudovat silný, dobře fungující stát s mohutným průmyslem a silnou armádou. Tomuto cíli bylo nutno pořídit vše. Ideologické otázky i snahy o vývoz revoluce musely jít dočasně stranou a všechny prostředky byly nutno věnovat na industrializaci země.
Naproti tomu Trocký a jeho stoupenci hlásali opačný názor, nesmířit se s tím, že světová revoluce nevypukla, a dělat vše pro to, aby jí rozpoutali, to znamená, že Sovětský svaz se měl stát základnou pro rozpoutání revoluce, to měla být jediná úloha bolševického režimu a všechny síly strany a státu se měly použít na podporu mezinárodního dělnického hnutí, a případně i na válku s ostatními zeměmi za účelem šíření komunismu.
Tento rozpor mezi stalinisty a trockisty se netýkal pouze zahraniční politiky ale i politiky vnitřní. Stalin ve své snaze vybudovat silný stát, fungující ekonomikou a dobře vyzbrojenou armádou se snažil o návrat k normálnímu fungování státu a společnosti, aby revoluční chaos, ke kterému nutně dochází při každé revoluci, vystřídalo obnovení pořádku. Budování socialismu a industrializace totiž vyžadovaly stabilitu a určitou zákonnost, šlo o to, aby normálně fungovaly státní úřady, policie a jiné instituce. Stalin hlásal teorii o zostření třídního boje po vítězství pracujícího lidu. To znamená, že bývalé vládnoucí třídy se budou pokoušet dostat se znovu k moci a svrhnout sovětskou vládu. Proto je nutno vybudovat silnou státní mašinerii, dobře fungující policii, tajnou policii, prokuraturu a soudy a zavést tvrdé represe proti nepřátelům režimu. To bylo v rozporu s původním Leninovým učením, neboť Lenin před revolucí tvrdil, že státní aparát po vítězství pracujícího lidu bude postupně odumírat, protože v socialismu už nebude potřeba. Sám Lenin ale po revoluci své názory postupně změnil a prosazoval vybudování silného represivního aparátu, neboť se ukázalo, že jeho předchozí názor, že revoluce sama o sobě vyřeší většinu problémů, byl idealistický a naivní.
Naproti tomu Trockisté požadovali permanentní revoluci. Tento pojem je poměrně složitý k pochopení. Sám Lev Trocký o tom napsal brožuru „Co je permanentní revoluce“ (dostupná např. zde:https://www.marxists.org/cestina/trocky/1919/CJPR/indxCJPR.html ) vybral jsem z ní několik citátů:
„Dobytí vlády proletariátem revoluce neukončuje, nýbrž pouze ji zahajuje. Socialistická výstavba je myslitelná pouze na podkladě třídního boje v nacionálním a mezinárodním měřítku. Tento boj v podmínkách rozhodné převahy kapitalismu ve světové aréně, povede nezbytně k výbuchům vnitřní, to jest občanské a vnější, to jest revoluční války. V tom spočívá permanentní ráz socialistické revoluce jako takové, nezávisle na tom, jde-li o zaostalou zemi, teprve včera dokončivší svůj demokraticky převrat, či o starou kapitalistickou zemi, která prošla dlouhou epochou demokracie a parlamentarismu.
Není myslitelno dokončení socialistické revoluce v nacionálním rámci. Jedna ze základních příčin krise buržoasní společnosti spočívá v tom, že výrobní síly, jí vytvořené, nemohou se již spokojiti s rámcem nacionálního státu. Z toho plynou jednak imperialistické války a jednak utopie o buržoasních Spojených Státech Evropských. Socialistická revoluce začíná v nacionální aréně, vyvíjí se v aréně mezinárodni a vyvrcholuje ve světové. Takto se socialistická revoluce stává permanentní v novém, širším smyslu slova: není skončena před konečným vítězstvím nové společnosti na cele naši planetě.
Různé země provedou tento proces různým tempem. Zaostalé země mohou za jistých podmínek dospěti k diktatuře proletariátu dříve, než země pokročile, ale později než země pokročile mohou dospěti k socialismu.
Světova dělba práce, závislost světového průmyslu na zahraniční technice, závislost výrobních sil pokročilých evropských zemí na asijských surovinách a jiné a jiné, znemožňují vybudování samostatné socialistické společnosti v kterékoli zemi světa“.
Pokusím se pojem permanentní revoluce zjednodušeně vysvětlit: Revoluce nemůže úspěšně proběhnout v jedné zemi ale jedině v mnoha zemích zároveň. Dále revoluce, i když byla úspěšná a podařilo se svrhnout bývalou vládnoucí třídu, vzít jí výrobní prostředky a nahradit jí novou třídou, těmito změnami revoluce nekončí a musí se hledat nová témata, která je nutno revolučním způsobem měnit. Po likvidaci bývalé politické a ekonomické vládnoucí třídy je třeba likvidovat církev, tradiční morálku, kulturu, zvyky později i tradiční rodinu a přetvářet celou společnost. I poté co se to podaří, bude nutno najít nová témata nebo uměle vytvořit nové problémy, aby revoluce mohla pokračovat a nedošlo k návratu k normálnímu stavu společnosti.
Permanentní revoluce také znamenala, že státní instituce ať už orgány místní správy (sověty) nebo soudy (revoluční tribunály) nebudou ani nadále vázány zákony a jinými právními předpisy, ale pouze pokyny nadřízených orgánů. To je v revoluci nezbytné, neboť předrevoluční právní řád nelze používat, ale většinou se každý režim snaží co nejrychleji vytvořit nový právní řád. O to se snažil i Stalin, který prosazoval co nejrychlejší vytvoření nového socialistického práva a dodržování takzvané socialistické zákonnosti, trockisté naproti tomu prosazovali aby, revoluční poměry přetrvaly nadále, aby se nevytvářel socialistický právní řád, aby se nevytvářela státní byrokracie a podobně a jednotliví komisaři měli zcela neomezenou moc, jako tomu bylo v období těsně po VŘSR. Konec revoluce a obnovení pořádku, o který usilovali stalinisté byl pro trockisty nežádoucí.
Jak by to vypadalo v praxi, si můžeme představit na příkladu kulturní revoluce v Číně. Mao ce Tung byl také pro permanentní revoluci, a proto v šedesátých letech, tedy skoro dvacet let poté, co se komunisté dostali k moci v Číně, a kdy už v zemi dávno nebyli žádní kapitalisté, rozpoutal novou revoluci zaměřenou proti zbytkům středních tříd, inteligenci, byrokracii, kterou předtím pomáhal vybudovat, proti vyznavačům všech náboženství, proti všem nekomunistům a proti celé čínské kultuře, morálce, myšlení a tradicím.
Stalinisté byli převážně ruští dělníci a rolníci, kteří byli sice bolševici, avšak většina z nich byli v podstatě vlastenci a záleželo jim více na rozvoji Ruska a životní úrovni ruského proletariátu než na světové revoluci. Naproti tomu trockisté byli převážně židovští intelektuálové, dělníků a rolníků mezi nimi bylo naprosté minimum. Koneckonců sám Trocký rolníky, kteří tvořili přes 80% sovětské populace, pohrdal, považovali je za nevzdělané a primitivní a proto neschopné hrát v revoluci důležitou úlohu. I v tom byl stejní jako dnešní kavárenští neomarxisté z ČSSD, kteří pohrdají většinou národa, kterou považují za nevzdělanou venkovskou lůzu. Stalinismus byl zjednodušeně řečeno ruský národní bolševismus, zatímco trockismus byl židovský mezinárodní bolševismus.
Trockého stoupenců proto nebylo tolik, avšak tito intelektuálové, z nichž ne všichni byli Židé, bylo mezi nimi pochopitelně i řada Rusů a příslušníků dalších národností, ale Židé převažovali, hráli během revoluce nesmírně důležitou úlohu a podařilo se jim obsadit velkou část důležitých míst ve stranickém a státním aparátu. Ovšem mezi masami členů strany tvořili nepatrný zlomek, většina bolševiků se postavila na stranu Stalina a trockisté postupně ztráceli mocenské pozice, až sám Trocký byl donucen odejít do exilu. Následně, v době stalinských čistek ve třicátých letech, byli trockisté zlikvidování i fyzicky a sám Trocký byl v roce 1940 za dosud nejasných okolností zavražděn v Mexiku.
Trockismus v Sovětském svazu načas prakticky zanikl, nezanikl však na Západě, kde se Trockého myšlenky již ve 20. a 30. letech rozšířily mezi levicovými intelektuály v Německu, Francii, Itálii i jinde. Trockismus ne tehdy nešířil mezi dělníky, ti se ti v té době podporovali buďto komunistické strany, nebo podporovali sociálně demokratické strany. Trockismus a šířil spíše mezi intelektuály na univerzitách, neboť tito levicoví intelektuálové byly již tehdy kosmopolitní a odnárodnění a idea světové, a ještě k tomu permanentní revoluce, jim byla bližší než idea budování socialismu, kterou prosazoval Stalin. Stalin vyžadoval tvrdou práci a disciplínu, zároveň vytvářel v nezbytné míře státní a stranickou byrokracii. Proto trockisté Stalina obviňovali ze zrady revoluce, stalinisté podle jejich názoru nebyli dostatečně revoluční, dostatečně levicoví a dostatečně ideologicky pevní. Trockij to vyjádřil slovy: „v SSSR vznikla byrokratická kasta, která vládne místo pracující třídy“. Tyto myšlenky byly západním levicovým intelektuálům a umělcům blízké.
Trockisté na západě se pochopitelně snažili dostat do politiky. V komunistických stranách měli dveře zavřené, protože komunistické strany odkázané na podporu Moskvy, tvrdě dbaly na dodržování stranické linie, tedy stalinismu, a všechny trockisty ze strany důsledně vylučovaly. To platilo v třicátých a čtyřicátých letech ve všech komunistických stranách na světě. Proto těmto levicovým intelektuálům ovlivněným terorismem nezbylo, než hledat uplatnění v sociálně demokratických stranách. Došlo tedy k paradoxu, kdy trockismus představoval levý komunismus, nejlevicovější a nejradikálnější část dělnického hnutí, zatímco sociální demokracie představovala nejumírněnější a nejpravější křídlo, ale přesto došlo ke spojení těchto dvou proudů. Došlo k tomu tak, že sociálně demokratické strany byly tradičně řízeny odborovými předáky, což byli dělníci, kteří neměli žádné vyšší vzdělání. Je pochopitelné, že tito trockističtí intelektuálové uměli lépe mluvit a lépe psát, a proto se ve stranách dostávali do důležitých pozic. Tehdy ještě ne přímo na místa předsedů a místopředsedů stran, to v té době obvyklé nebylo, ale zastávali místa těsně pod vrcholem stranické hierarchie, jako různé placení funkcionáři, poradci a podobně. Postupně se jim podařilo ideou světové a permanentní revoluce infiltrovat velkou část sociálně demokratických stran v celé Evropě. A tím došlo k tomu, že sociálně demokratické strany, byť to oficiálně v programu většinou nemají, de facto prosazují permanentní revoluci. Co to v dnešní době znamená, vysvětlím později.
K infiltraci západních komunistických stran došlo o něco později, někdy v šedesátých či sedmdesátých letech. Důvodem bylo, že západní propaganda za studené války označovala socialistické země za sovětské kolonie a západní komunistické strany za sovětské agenty. Část veřejnosti tomu uvěřila. Aby se západní komunisté zbavili této nálepky, začali za studené války rozvolňovat své vztahy se SSSR a v některých otázkách se od sovětské politiky distancovali a kritizovali jí. To se jim stalo osudným. Nejen že přišli o finanční podporu ze socialistických zemí, ale oslabení ideologického dohledu z Moskvy znamenalo postupnou infiltraci italských, francouzských, španělských i jiných komunistických stran trockisty.
Nebylo by však správné dnešním sociálním demokratům říkat trockisté, protože přece jen je zde jeden zásadní rozdíl. Trocký a Stalin se shodovali v jediném, že byli důsledně proti soukromému vlastnictví výrobních prostředků, tedy zejména továren zemědělské půdy, ale i obchodu, služeb, bank, pojišťoven a podobně. Zastávali názor, že všechny výrobní prostředky musí být buď ve státním, nebo alespoň v družstevním vlastnictví. Naproti tomu sociální demokraté proti soukromému vlastnictví nebyli a nejsou. Tento rozpor mezi trockismem a sociálně demokratickou ideologií je tak velký, že bude správnější nazývat dnešní sociální demokraty neomarxisty.
Důvodem proč sociálně demokratické strany i komunistické strany v západní Evropě převzaly ideologii neomarxismu, která vedla k jejich postupnému úpadku a ztrátě podpory voličů, nejsou zcela jasné. Nedá se vše vysvětlit pouze samotnou infiltrací trockisty. Trockisté přinesli permanentní revoluci a důraz na internacionalismus, avšak nelze jednoznačně říci, že by přinesli věci, jako podpora imigrace, feminismus, podpora homosexuality, boj za práva všech možných národnostních menšin a různé výstřelky typu inkluze ve školství. Tyto věci sice jsou trockistům blízké už z podstaty ideje permanentní revoluce, tedy že je nutno neustále hledat nová témata, která je třeba řešit, avšak přesto trockismus v klasické podobě byl zaměřen hlavně proti soukromému vlastnictví, a ne na tato druhořadá témata.
Zde musíme trochu spekulovat. Jak známo, po druhé světové válce došlo k výraznému posílení komunistického hnutí, v zemích osvobozených Rudou armádou se dostali k moci komunisté, na západě sice nikoliv, avšak i tam byly komunistické strany velmi silné, například v Itálii nebo ve Francii bylo velmi reálné, že vyhrají volby. Zatímco ve Francii komunistické hnutí postupně upadalo, v Itálii stále sílilo a italskou vládnoucí třídu děsila hrozba z vítězství komunistické strany ve volbách ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech. Tomu měla zabránit, a také zabránila operace gladio (italsky meč) Více informací například zde https://www.protiproud.cz/politika/2606-operace-gladio-tajny-projekt-cia-a-nato-je-uz-verejnym-tajemstvim-operace-pod-falesnou-vlajkou-jsou-rizeny-ze-zamori-je-take-soucasny-teror-v-evrope-dilem-tajne-armady-nato-merkelova-nam-to-nerekne.htm Operace gladio znamenala tajný projekt italských tajných služeb a americké CIA na rozpoutání levicového terorismu. Italští a američtí tajní agenti založili takzvané Rudé brigády, které unášely a vraždily lidi a nechaly vybudovat bomby na veřejných místech. Cílem bylo zdiskreditovat komunistickou stranu Itálie. Komunistická strana Itálie s tím pochopitelně neměla nic společného, od Rudých brigád se opakovaně distancovala a jejich činy odsuzovala, to však nebylo nic platné. Méně inteligentní část veřejnosti, které schází logické myšlení, nenapadlo že strana, která chce vyhrát volby, těžko bude během volební kampaně odpalovat bomby na nádražích, a místo toho věřila všemu, co jim řekli v televizi, se terorem Rudých brigád nechala zastrašit, aby komunisty nevolili. Komunistická strana, přestože několikrát byla druhou nejsilnější stranou ve volbách, nikdy nevyhrála a zůstávala stále v opozici. Toto není žádná konspirační teorie, o operace gladio je řada svědectví přímých účastníků, včetně bývalého italského prezidenta, kteří to po mnoha letech přiznali.
Je však jasné, že jenom teror nestačil, že na to aby bylo diskreditováno komunistické hnutí v celé Evropě nebylo možné neustále dělat pumové útoky, přece jen by veřejnost časem pochopila, že to nedělají komunisté, ale agenti tajných služeb a členové tajných společností. Bylo třeba komunistické a sociálně demokratické strany, jako přirozené koaliční partnery komunistů infiltrovat, a odvést jejich pozornost k druhořadým tématům, která by v případě jejich vítězství neohrožovala vládnoucí třídu. Je možné, že vítězství neomarxismu v rámci komunistických a sociálně demokratických stran na Západě byla také jedna velká „operace gladio“. Není to zcela jisté, každopádně otázku jestli se jednalo o neuvěřitelnou hloupost vedení těchto stran, a nebo infiltrace agenty tajných služeb těžko vyřešíme, pravdu se dozvíme až někdy v budoucnu, pokud budou zveřejněny archivy z té doby, ale zatím je to otázka příliš aktuální na to, aby byly archivy odtajněny.
Šlo o to, aby se komunistické a sociálně demokratické strany zabývaly právy přistěhovalců, právy národnostních menšin a takzvanými právy žen, připomínám, že rovnoprávnost žen byla uzákoněna už před druhou světovou válkou, a feminismus, který se objevuje v šedesátých letech, není vůbec o právech žen, ale o zájmech aktivistek, které si na tom udělaly živnost. Později k tomu přibyla práva homosexuálů, a později dalších sexuálních deviantů, dnes jsou to různé transsexuálové, a osoby, které nemají jasno o svém pohlaví, za chvíli to budou pedofilové, potom možná zoofilové a nekrofilové. To je přesně v duchu permanentní revoluce, stále řešit nová a nová témata, které dříve nikomu ani nepřišly na mysl. Napadlo by ještě nedávno někoho, že duševně nemocní lidé, kteří popírají, že se narodili jako muž nebo jako žena, mají svá práva a že společnost je má respektovat?
Neomarxisté jsou nepřekonatelní mistři v tom, nacházet problémy tam, kde nejsou, respektive tam kde je 99% společnosti předtím neviděla. Právě transvestité, transsexuálové a podobně jsou typický případ. Vzhledem k tomu, že těchto lidí není ve společnosti ani 0,1%, není žádný důvod se tímto problémem zabývat a takto nemocní lidé nepředstavují žádnou statisticky významnou skupinu voličů. Přesto v některých západních zemích už staví ve veřejných budovách záchody pro „třetí pohlaví“. A podle ideologie permanentní revoluce těchto pohlaví stále přibývá, kromě třetího už vymysleli i čtvrté, páté, šesté a možná i další. To že existují jen dva pohlavní chromozomy, X a Y a žádný další, neomarxisty nezajímá. Jim nejde o to, jestli více pohlaví skutečně existuje či nikoliv, jim jde o pouze o vymyšlení umělého problému, který mohou jakoby řešit, aby vykazovali nějakou činnost a odvedli pozornost od důležitých problémů.
Jaký prospěch měly vládnoucí elity z toho, že levice začala řešit tato druhořadá, a v některých případech pro své voliče přímo škodlivá témata? Logicky v tom, že se mezi záplavou těchto témat ztratilo téma zdaleka nejdůležitější a to výše mezd a obecně práva zaměstnanců. V České republice, kde jsou mzdy třetinové, než například v Německu, a kde stovky miliard korun jsou každoročně odváděny do ciziny firmami, které platí dividendy svým zahraničním vlastníkům, by sociální demokracie a komunistická strana měly řešit tyto dva problémy, všechny ostatní jsou druhořadé, ale ČSSD se místo toho věnuje integraci Romů, „rovným příležitostem“ adopci dětí homosexuály a inkluzi ve školství. To je výsměch jejím voličům, kteří za to ČSSD spravedlivě potrestali tím, že volí jiné strany. Samozřejmě že sociální demokraté o těchto tématech jako je výše mezd mluví, ale mluvit neznamená řešit. Největším paradoxem bylo, když před volbami v roce 2017 politici ČSSD v čele s tehdejším premiérem Sobotkou demonstrovali za vyšší mzdy. Na této demonstraci jsem nebyl, ale předpokládám, že v projevech sociálnědemokratických politiků nezaznělo, proč, když z uplynulých 19 let (1998-2017) byla ČSSD u moci celkem 12 let, proč za celých 12 let, kdy byl premiérem sociální demokrat a tedy měli dost času nízké mzdy řešit, místo toho řešili integraci Romů a inkluzi ve školství a na nízké mzdy si vzpomněli až ve volební kampani. To co se nedá nazvat jinak než drzost a nestydatý výsměch voličům.
Zkušený neomarxistický ideolog by na to odpověděl, že „individuální práva“ tedy výše mezd a pracovní podmínky a „kolektivní práva“, tedy práva feministek, homosexuálů a přistěhovalců nejsou v rozporu. To je však lež, protože v rozporu jsou. Za prvé proto, že v politice v demokratické zemi, kde není vláda jedné strany, se obvykle nepodaří prosadit vše ze svého programu. Program vládní koalice je vždy určitý kompromis, a proto veškerá síla, energie a čas věnovaný těmto pseudoproblémům odvádí pozornost od problémů důležitých, a především v některých případech tato neomarxistická témata jsou v přímém rozporu se zájmy zaměstnanců a obecně chudých. Rozebereme si pár příkladů.
Tak například imigrace. Imigrace má řadu negativ pro celý národ, zejména však pro chudé avšak má některá pozitiva pro bohaté. Negativa jsou zneužívání sociálních dávek, Každá koruna vyplacená cizincům znamená méně peněz pro české důchodce, nezaměstnané, postižené nebo rodiny s malými dětmi. Negativem pro většinu populace je, že se v dobách ekonomického poklesu či recese vytváří přistěhovalectvím umělá nezaměstnanost, neboť imigranti berou práci Čechům, a tím že jsou ochotní pracovat za nízké mzdy, snižují mzdy většině zaměstnanců. Pro bohaté je však toto výhodné. Za třetí, imigranti páchají kriminalitu, je to sice menší část imigrantů, ale přesto mnohonásobně vyšší procento než u české populace, tím pádem je třeba více policistů a rozšiřování pravomoci policie, což je výhodné opět jen pro vládnoucí elity, které prosazují silný policejní a justiční aparát na svoji ochranu. Naproti tomu chudí lidé z toho žádný prospěch nemají. Tedy imigrace vyhovuje, především z důvodu snižování mezd, pouze hrstce nejbohatších. Pokud tedy imigraci podporuje strana, která se netají tím, že se uchází o hlasy bohatých, jako je TOP 09, pak je to celkem pochopitelné, pokud však imigraci podporuje ČSSD, která se uchází o hlasy chudých, pak je to zrada voličů.
Dalším příkladem je evropská integrace. Nechci zde mluvit o scestných nápadech bruselských neomarxistů, kteří otravují život stamilionů Evropanů neuvěřitelným množstvím zbytečných směrnic typu GDPR, zakřivení okurek nebo toho že rum se nesmí nazývat rumem, ale bavme se o samotném základu Evropské unie, což je volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu, bez jakýchkoliv daní, cel a podobně. Z volného pohybu osob mají prospěch všichni, tím, že je snadnější cestování, ovšem má to na druhou stranu nevýhodu, že pro cizince je snaží dostat se do České republiky. Z volného pohybu zboží, služeb a kapitálu, však má prospěch pouze vládnoucí elita, dejme tomu 1% nejbohatších Evropanů. Chudí lidé nejen že z toho nemají nic, ale naopak je to poškozuje, a to zcela zjevně, neboť zaměstnanci na západě trpí nezaměstnaností, tím že je průmyslová výroba stěhována do zemí s nižšími mzdami, naopak obyvatelé všech těchto chudých zemí, jako je Česká republika, trpí tím, že peníze jsou vyváženy do ciziny, a nejsou utraceny zde a dokonce nejsou zde ani zdaněny, a proto se nemůžeme dostat na úroveň bohatých zemí, když velká část vytvořené nadhodnoty je vyvážena do ciziny. Tím jsme se stali koloniální ekonomikou, zdrojem levné pracovní síly a odbytištěm zboží pro západní státy. To, že snad nejvíce proevropská strana je ČSSD, která se uchází o hlasy chudých, kteří na to všechno doplácí, je další zrada voličů.
Po volbách jsem četl článek od politologa docenta Lukáše Valeše, který uvedl: Voliči ČSSD jsou kritičtí jak k EU, tak například i k NATO a vojenským misím, zatímco ministr zahraničí Petříček, který je často oslavován jako naděje ČSSD, je nadšeným stoupencem transatlantické vazby na Spojené státy i evropské integrace. Nic proti tomu, ale musí si v tom případě vybrat jiné voliče a jinou stranu. Dokud ČSSD nepochopí, že její voliči chtějí něco jiného než vedení strany, bude dál a dál upadat, až buď zanikne, nebo se z ní stane marginální mimoparlamentní strana.
Stejně tak je to s přijetím Eura. Nahrazení koruny Eurem by bylo ve prospěch velkokapitálu, tedy převážně cizích firem, které vlastní většinu průmyslu a bank v ČR. Prospěch by měla i hrstka nejbohatších Čechů. Všichni ostatní by na to doplatili zejména nižšími reálnými mzdami. A čím chudší člověk, tím by na to doplatil více. Nebudu zde vysvětlovat proč, na pochopení této problematiky, není nutná znalost ekonomie, stačí zdravý selský rozum. Přesto je to právě „strana obyčejných lidí“ ČSSD, která je jedním z hlavních propagátorů přijetí Eura.
V tomto případě je tato politika alespoň v souladu s jejich ideologií. Trockismus s jeho důrazem na internacionalismus a na to, že všechny problémy je třeba řešit mezinárodně či globálně, vede k tomu, že sociální demokraté souhlasí s evropskou integrací, jakkoliv je to projekt vytvořený velkokapitálem a v jeho zájmu, nikoliv v zájmu chudých. Další politika sociální demokracie se však ani teorií permanentní revoluce vysvětlit nedá.
Další z absurdit, za kterou stojí neomarxisté, je například inkluze ve školství. Jde o to, aby postižené děti chodily do školy s normálními dětmi. To nelze nazvat jinak než zločin proti mladé generaci, neboť se sníží kvalita výuky a obecně úroveň školství. Je to také zločin i proti dětem postiženým, které budou ostatními dětmi šikanovány. Přínos je naprosto nulový, jen to že s tím vytvoří prostor pro různé dotace a nová pracovní místa. Tím, kdo na tom bude nejhůře, jsou právě děti z chudých rodin, děti, jejichž rodiče často volili ČSSD, protože úpadek kvality školství povede k tomu, co se stalo v USA před několika desetiletími, když začaly černošské děti chodit do dříve separovaných bělošských škol. Snížila se kvalita vzdělání, a proto bohatí lidé, kteří na to měli peníze, své děti vzali ze státních škol a zapsali je do placených škol soukromých, kde je kvalita vzdělání vyšší, tím pádem mají lepší možnosti k přijetí na střední a vysokou školu. Naproti tomu nadané děti z chudých rodin, které musí chodit do státních integrovaných škol, mají tedy menší šanci získat kvalitnější vzdělání, a později uspět na trhu práce a zlepšit v budoucnu svůj třídní status. Inkluze, kterou u nás prosazovala hlavně ČSSD, konkrétně ministryně školství Valachová, je opět zrada na voličích této strany.
Jiným příkladem jsou solární elektrárny, i ty existují díky nesmyslně vysokým výkupním cenám proudu, které prosadila vláda ČSSD. Na vyšších cenách elektriky doplácí celý národ desítky miliard korun ročně do kapes hrstky zbohatlíků, kteří měli včas potřebné informace a peníze. To že voliči ČSSD, jako převážně chudí lidé, patří mezi poškozené, není nutno zdůrazňovat. V této věci jsou však poškození bohatí, pokud sami nějakou solární elektrárnu nevlastní.
Úplně stejné je to s biopalivy, zde se jedná spíš o výmysl neomarxistů z Bruselu než neomarxistů z ČSSD, avšak pozoruhodné je, že podle směrnic EU musí být určité procento benzínu a motorové nafty tvořeno biopalivy. V ČR je tento procentní podíl ještě navýšen nad požadavek této směrnice. Prospěch z toho má hlavně Andrej Babiš, který to prosadil ve spolupráci s ČSSD, doplácí na to všichni řidiči a životnímu prostředí to vůbec nepomáhá, ale naopak spíše škodí.
Jiným zločinem neomarxistů je feminismus. Já, jako muž se na to nemohu dívat zcela objektivně, ale mám za to, že feminismus je zločin hlavně proti ženám. Vždyť kolik je manažerek podniků, političek a podobně? Ano, řada žen zastává vysoké funkce ale desetkrát či stokrát více je různých matek samoživitelek, které vychovávají děti a jejich bývalý manžel či přítel, který si je nevzal a odmítl se o dítě starat, jim platí tisícovku či dva tisíce měsíčně, nebo mnoha případech jim neplatí vůbec. Nevím, jestli pro tyto matky samoživitelky, v jejich mnohdy těžké životní situaci, je útěchou že nějaká žena se stala ministryní nebo manažerkou významného podniku. Nebylo lepší, dokud rodiny držely při sobě a otcové se o děti starali? Na tuto otázku se každá žena musí zodpovědět sama.
Další příkladem bylo schválení exekučního řádu, který zprivatizoval část výkonu státní moci, tedy vymáhání pohledávek do rukou soukromých osob, což je mimochodem v naprostém rozporu se socialistickou ideologií. Především však existence soudních exekutorů pomohla bankám a nebankovním společnostem poskytujícím úvěry a poškodila dlužníky, v drtivé většině chudé lidi a tedy voliče levicových stran. Je pozoruhodné podívat se na datum vzniku tohoto zákona. Není těžké najít, že zákon č. 120/2001 byl přijat dne 28. února 2001, tedy za jednobarevné vlády ČSSD premiéra Miloše Zemana.
Nemluvím přitom o tunelech za stovky miliard korun, za kterými stojí politici z ČSSD. To nijak nesouvisí s ideologií ani programem. Politici z pravicové ODS kradli úplně stejně nebo dokonce ještě více. Pochopitelně že to však také vede ke ztrátě přízně voličů.
Zde jsem uvedl řadu příkladů neomarxistických zločinů, které poškozují národ a nejvíce právě nízkopříjmové skupiny, tady voliče levicových stran. Vládnoucím elitám se podařilo socialisty ochočit tak, aby hájily jejich zájmy, a to i v případech, kdy jsou v rozporu se zájmy svých voličů. Vladimír Iljič Lenin prohlašoval, že každý sociální demokrat je zrádce dělnické třídy. Ve své době byl tento výrok snad trochu přehnaný, tehdy ještě existovaly sociálně demokratické strany, které dělníkům chtěly pomoci, pouze nebyly tak radikální jako komunisté, avšak dnes, po téměř sto letech je tento výrok mnohem aktuálnější, než v době kdy byl vysloven, neboť politika, kterou jsem uvedl na několika předchozích případech, a dalo by se těchto případů najít více, se nedá nazvat jinak než zrada dělníků a obecně chudší části populace. Samozřejmě že lidé nejsou tak hloupí, jak si politici myslí a ČSSD potrestali tím, že její preference poprvé klesly pod 5%.
Ke stejnému procesu došlo i na Západě. Nejprve byly zlikvidovány komunistické strany, které nejpozději v 80 letech opustily marxismus-leninismus a propadly neomarxismu a jejich preference neustále klesaly a nakonec rozpad východního bloku jim dal v podstatě jen ránu z milosti. Tím že sociálně demokratické strany v západních zemích ztratily konkurenci komunistů a jejich bývalí voliči začaly volit je, v 90 letech dočasně posílily, avšak v té době už zcela opustily původní principy, na kterých stály a začaly tvrdě prosazovat neomarxismus.
Učebnicovým příkladem je britská labouristická strana pod vedením Tonyho Blaira. Tony Blair za svou zhruba desetiletou vládu udělal Velké Británii velmi těžké a v některých případech i nevratné škody. Zaplavil zemi imigranty, zavinil ekonomické zaostávání země, kde už skoro není žádný průmysl a ekonomika je založena na bankovnictví a burzovních spekulacích, zavinil rozšiřování propasti mezi bohatými a chudými, ztrátu suverenity Velké Británie, ve prospěch EU, zatáhl Británii po boku USA do několika zbytečných válek, ze kterých země neměla žádný prospěch ale jen obrovské náklady a oběti na životech a udělal z Británie policejní stát, kde jsou lidé zavírání do vězení, nebo alespoň propuštění z práce za své politické názory. Je pozoruhodné, že Blairovu asociální a protilidovou politiku voliči ihned neprohlédli, a zvolili ho i v dalších několika volbách. Později ovšem, když jeho demagogie vyšla najevo, stáhlo to stranu do propasti a dnes je jedna ze dvou tradičních velkých stran v podobné krizi jako u nás ČSSD.
Přesně stejný výsledek byl ve Francii, kde je Socialistická strana, kterou ke dnu stáhli neomarxisté jako Hollande nebo Royalová, také v hlubokém rozkladu a vůdcem francouzské levice se stalo Emmanuel Macron. To že francouzskou levici povede tento homosexuál, který před vstupem do politiky mnoho let pracoval pro Rotschildy, je ironie dějin. Věřím, že pařížští dělníci, kteří se v roce 1871 za povstání Pařížské komuny pokusili o první socialistickou revoluci v dějinách, by se obraceli v hrobě, kdyby viděli že hlavní představitel francouzské levice bude za 150 let služebník Rothschildů. Ve Francii také dochází k paradoxní situaci kdy dělníci často volí „ultrapravicovou“ LePenovou a povaleči z pařížských kaváren a absolventi humanitních fakult francouzských vysokých škol levičáka Macrona. Je pravda že jich není tolik, aby Macron jejich pomocí vyhrál volby, ale on má pevnou voličskou základnu v milionech převážně muslimské je migrantů.
Dosud jsem se snažil ve své analýze postupovat objektivně. Na závěr, když budu psát o budoucím vývoji, se nemohu vyhnout tomu, vložit tam svoje názory.
Na předchozích případech jsem ukázal zradu sociálně demokratických stran v celé Evropě. Právě sociálně demokratické strany nejvíce podporují imigraci, globalizaci, rozpad národních států Evropy, vytváření celoevropské a později možná i světové vlády, likvidaci rodiny, tradic kultury a vzdělanosti. Tyto i další věci poškozují celý národ a nejvíce právě jejich voliči. Voliči už to začínají chápat, a proto v celé Evropě vliv sociálně demokratických stran upadá. Neupadá rozhodně proto, že by bylo méně dělníků kvůli vyšší automatizace výroby, jak se někteří neomarxisté pokouší omlouvat svoje selhání. Sice ubylo dělníků ale, zato přibylo různých špatně placených pracovníků ve službách a obchodu, kteří mají mzdy často ještě nižší než průmysloví dělníci. Sociální rozdíly přetrvaly a v posledních letech se dokonce zvětšují. Rozhodně tedy nemizí poptávka po levicové politice, ale mizí pouze nabídka. Tím že sociální demokraté své voliče zradili, se vytváří prostor pro vytváření nových stran a hnutí, která by prosazovala vyšší mzdy, lepší pracovní podmínky, obecně větší práva zaměstnanců, progresivní zdanění, omezení vývozu peněz do ciziny a podobně. Tyto strany, pokud mají uspět, musí tvrdě a jednoznačně odmítnout neomarxismus a vše co s ním souvisí, a naopak by měly mimo ekonomických otázek zastávat konzervativní hodnoty. Nové levicové strany by se neměly bát označení populisté, na tom přece není nic špatného, jak se nám snaží namluvit neomarxisté. Populista (z latiny populus=lid) je ten, kdo hájí zájmy lidu. Pokud takové strany a hnutí vzniknou, věřím, že většina zbývajících voličů sociální demokracie přejdou do těchto stran a konec sociální demokracie se přiblíží, neboť jen hlasy imigrantů, gay aktivistů, transvestitů a feministek na úspěch ve volbách stačit nebudou.
Tomu, že by se sociálně demokratické strany ještě podařilo zachránit, už příliš nevěřím Možná, že v některých zemích ano, ve většině evropských sociálně demokratických stran je neomarxismus, který je příčinou jejich úpadku, už příliš hluboko zakořeněný. To vidíme v případě ČSSD, která i přes sérii volebních porážek nezměnila svou politiku a projevila v podstatě nulovou sebereflexi a současné vedení pokračuje v radikálně neomarxistické politice Sobotky a Dienstbiera, proto myslím, že tuto stranu čeká postupný zánik. A doufám, že se objeví nová levicová strana, která její zánik urychlí tím, že jí převezme zbývající voliče. Bylo by to v zájmu především nízkopříjmových skupin, které by konečně získaly stranu bojující za ně.
KSČM není tolik infiltrovaná neomarxismem jako ČSSD, proto by tam naději na záchranu snad ještě byla, avšak rozhodně ne pod vedením současným vedením strany. Komunisté promeškali jednu z posledních šancí na záchranu na minulém sjezdu, tím že místo Vojtěcha Filipa nezvolili Josefa Skálu, který mohl vrátit stranu ke kořenům a znovu ji získat přízeň voličů. Zda v budoucnu dojde k obrodě a záchraně KSČM nedokážu odhadnout, ČSSD však už šanci asi mít nebude, protože tam už zdravé jádro v podstatě neexistuje. Stranu tedy nevyhnutelně musí čekat zánik, nevím, jestli to bude po příštích volbách nebo za deset či patnáct let, ale jednou to přít musí. Čím dříve tím lépe, protože ČSSD už je v situaci, kdy může jen škodit a to nejvíce právě chudým.
10. 6. 2019 JUDr. Bc. Norbert Naxera
Autor je právník a politolog.