Němci si sebrali Rakousko, české pohraničí, potom zabrali Čechy a Moravu, Slovákům nařídili, aby se osamostatnili, obsadili drobný pruh Slovenska u Bratislavy, milostivě ponechali také Maďarům, aby se trochu vyřádili na Slovenku a Podkarpatské Rusi.

Pokud jde o okupaci území Čech a Moravy německou armádou, neproběhla jenom 15. března 1939, ale kvůli mizernému počasí též 16. března 1939.

Plány na okupaci zbytku republiky, resp. českých zemí, začali nacisté připravovat prakticky ihned po obsazení pohraničních území po proradné Mnichovské konferenci.

Adolf dobrotivý zvaný též Hitler již 21. 10 1938 podepsal směrnici o rychlém obsazení oblasti Čech a odříznutí od Slovenska. V závěru roku 1938 Hitler doplnil směrnici o provedení akce bez mobilizace, pouze s mírovými vojenskými silami.

Píše se, že Hitler doplnil nějakou směrnici, ale ve skutečnosti řada chytrých lidí navrhla něco, co Hitler a tajtrlíci kolem něho intuitivně cítili, že by to mohlo být zajímavé či šikovné. Němečtí generálové zcela automaticky měli v hlavě pokračování obsazování Československa v roce 1939.  

Tomu předcházela velké úleva vojáků. Byli překvapeni a oddechli si, že se Hitlerovi podařila hra na kočku a myš v Mnichově, kde se západní velmoci doslova sesypaly do bezvýznamnosti, a Československo si muselo zahrát na děvku, která jiným podržela a nic z toho neměla.

Hitlerovi vojáci byli překvapeni mnichovským úspěchem, protože se obávali rizika války. Německá armáda ještě nebyla na válku dostatečně připravena. Někteří generálové uvažovali o tom, že lze problém vyřešit atentátem na Hitlera.

Bohužel, Hitlerova intuice, že západní mocnosti reprezentují líní pokrytečtí šupáci, byla správná. Hitler s pomocí  talentovaných důstojníků toho v letech 1939 – 1940 využil. Vytušil „okno neschopnosti“ v evropských západních schopnostech adekvátně (efektivně) reagovat.

Po roce 1940 Hitlerova intuice byla již k ničemu. Hitler dobře reagoval na západoevropskou realitu, kterou dlouhodobě právně vnímal a nemusel být kvůli tomu génius.

Vzpomínám si na rodiče, kteří mi říkali o jednom podivínovi v malé vesnici na Pardubicku, že začal v 30. letech kopat protiletadlový kryt, protože přijde válka.  

Jenže, již po porážce Francie komplikovanost situace přesáhla Hitlerovu intuici. Intuice je zkratka, ne metoda. Úspěchy nacistické (německé) armády v roce 1941 byly spíše důsledkem setrvačnosti z dosavadních úspěchů a dosavadní kondice německé branné moci. Ta se v roce 1941 vyčerpala při útoku na SSSR.

 
Přes Slovensko do Prahy

V roce 1938 nikdo nemusel být génius, aby viděl ve slovenských nacionalistech úžasný potenciál k rozbití Československa. Tam sílily separatistické tendence vůči ústřední pražské vládě a současně panovaly obavy z opětovného připojení k Maďarsku v případě nového uspořádání evropských mocenských poměrů.

Obecně je známé, že na podzim 1938 se nacistický polní maršál Hermann Göring několikrát setkal s činiteli Hlinkovy Slovenské ľudové strany (HSĽS) Ferdinandem Ďurčanským a Alexandrem Machem. V únoru 1939 místopředseda HSĽS Vojtěch Tuka jednal přímo s Adolfem Hitlerem o rozvratu ČSR.

Pokud vojenské přípravy k okupaci českých zemí probíhaly pod krycím označením Unternehmen Südost a nástupní plán byl vrchním velitelstvím pozemní armády (OKH) dokončen 1. 2. 1939 a stanovoval, že operace se zúčastní tři skupiny armád, jde jenom o technické reálie. Že k tomu dojde, bylo nacistickým špičkám jasné již na podzim 1938.

Situace se vyvíjela výborně. Pražská ústřední vláda se rozhodla na Slovensku mocensky zakročit. Večer 9. 3. 1939 prezident Hácha odvolal autonomní vládu v čele s prezidentem Jozefem Tisem a výkonnou moc na Slovensku převzala armáda a Praha jmenovala novou slovenskou autonomní vládu. Jenže, v noci na 13. 3. pozval Hitler sesazeného premiéra Tisa do Berlína a po poledni 14. 3. 1939 Slovenský sněm v Bratislavě vyhlásil samostatný slovenský stát.

Tehdy přestalo Česko-Slovensko fakticky existovat a Hitler si mohl vychutnat přijetí prezidenta Háchy v Berlíně. Na Podkarpatské Rusi autonomní vláda ve snaze předejít maďarské okupaci telegraficky naivně požádala Německo o ochranu a po vzoru Slovenska rychle připravovala vyhlášení nezávislosti. Jenže, 14. 3. 1939 maďarská armáda se souhlasem Berlína, začala útok proti československým jednotkám na Podkarpatské Rusi.

Polákům ani nudli

Protože Němci chtěli obsadit Čechy a Moravu během 15. března 1939, předpokládali, že by toho využili také Poláci a chtěli pro sebe by ukořistit další území na polsko – moravském pomezí.

Nacistické jednotky proto překročily již 14. 3. 1939 v 17.30 hod státní hranici, aby nedošlo k případnému obsazení ostravsko-karvinské průmyslové oblasti polskou armádou. Ještě večer německé jednotky zajistily Moravskou Ostravu, Vítkovice, Frýdek-Místek a postupovaly dále na jihovýchod.

Ostatní německé jednotky zůstávaly 14. 3. 1939 až do druhého dne ve svých nástupních prostorech. Hitlera ještě čekal rozhovor s deprimovaným československým prezidentem Emilem Háchou v Berlíně, aby si pojistil, že zbytek československé armády nebude klát odpor.

Obsazování zbytku českých zemí bylo zahájeno německou brannou mocí podle plánu až v časných ranních hodinách 15.3. 1939. Vzhledem ke špatnému počasí (škaredá středa) se okupace protáhla v některých oblastech až do 16. 3. 1939.

Odkaz a zdroj: www.prvnizpravy.cz/zpravy/politika/deleni-dortu-polakum-nic-neco-slovakum-trochu-madarum/